Anni Puolakka

Anni’s decided to be a horse. The transformation started before they got to Prague and it’s almost finished. I feel lucky I get to watch, and a little jealous. As a child I really wanted to be a horse too, but where I’m from, children should be seen and not heard. There comes a certain age when it’s no longer acceptable to pretend or play like you’re anything but human. So you have to stand up straight, stop crawling around on all fours. But I remember that all I wanted was to grow a long ponytail that someone could braid, and be fed and cared for by other girls. Oh, and to not talk–that’s almost the best part.

But Anni’s really changing. I can tell because their bones are aching and their shoulders are sore. They take long naps on the hay, and munch on it a little bit. I tried to eat some too but it’s dry and tasteless. Fresh grass is the best, Anni says. Depending on the weather during the last season, you either get fresh fermented grass to eat all winter, or hay. The farmers roll up the cut grass in big bales like cinnamon buns, and one by one, when needed, cut them loose. The bales roll down the hills, opening up, and everyone feasts.

I think cinnamon is a good name for a horse.

When Anni is fully a horse, I don’t think they will let anyone ride them. I don’t think they can be broken in. It might be better just to admire Anni from afar or try to be their friend. I recommend offering them coffee with a splash of oat milk.

Anni Puolakka (born in Oulu, Finland) is based in Helsinki and Rotterdam and makes performances, videos and installations in which situation-specific or documentary materials are incorporated into fictional worlds. The works play with the boundaries and potential of human animals as they seek meaningful and vibrant – sometimes drowsy or dirty – involvement with other beings, objects and surroundings. Puolakka's works have recently been shown at 427 (Riga), PLATO Ostrava, W139 (Amsterdam), Kiasma Museum of Modern Art (Helsinki), Kunsthalle Bratislava and Performance Space (Sydney).

Anni se rozhodl/a, že s stane koněm. Proměna začala ještě předtím, než jsme se dostali/y do Prahy a teď už je téměř hotová. Cítím se šťastná, že to mohu pozorovat, ale vzbuzuje to je ve mně i krapet žárlivosti. Jako dítě jsem také vždycky také chtěla být koněm, ale tam odkud pocházím by „děti měly být na očích, ale přitom zticha“. Pak přijde určitý věk, kdy už se zkrátka nesluší předstírat nebo hrát si na cokoli jiného než na člověka. Takže se musíte napřímit a přestat se plazit po čtyřech. Ale já si pamatuji, že jediné, co mě lákalo bylo nechat si narůst dlouhý ohon, který by mi někdo mohl uplést. A aby mě jiné holky krmily a staraly se o mě. Jo, a abych nemluvila – to by bylo skoro to nejlepší.

Ale Anni se opravdu proměňuje. Poznám to, protože má bolavé kosti a rozbolavělá ramena. Dlouze dřímá na seně a občas ho žvýká. Vyzkoušela jsem seno také, ale je suché a bez chuti. Čerstvá tráva je nejlepší, říká Anni. Záleží na tom, jaké bylo počasí během přechozí sezóny; buďto k jídlu celou zimu dostanete čerstvou, zkvašenou trávu, anebo slámu. Sedláci nařezanou trávu srolují do velkých žoků, které vypadají jako skořicové rolády a pak je po jednom odříznou, když je jich potřeba. Balíky se pak valí dolů z kopců, přičemž se otevírají a pak se na nich hoduje.

Myslím, že Skořice je dobré jméno pro koně.

Až se Anni plně promění v koně, nemyslím si, že jako kůň někomu dovolí, aby se na něm svezl. Nemyslím si, že by takového koně bylo možno ochočit. Možná bude lepší ho jen zdáli pozorovat a snažit se s ním spřátelit. Doporučuji nabídnout mu kávu s kapkou ovesného mléka.

Anni Puolakka (narozena ve finském Oulu) má tvůrčí základny v Helsinki a Rotterdamu, a vytváří performance, videa a instalace, ve kterých jsou situačně-specifické anebo dokumentární materiály začleněné do smýšlených světů. Její práce si pohrávají s hranicemi a potenciály lidských tvorů, přičemž hledají smysluplné a životem pulzující – někdy ovšem mátožné či špinavé – vztahy s jinými bytostmi, objekty a okolím. Její práce byly nedávno vystaveny a předvedeny v galerii 427 (v Rize), v galerii PLATO Ostrava, v amsterodamském prostoru W139, v Kiasma Museum of Modern Art (v Helsinkách), v bratislavské Kunsthalle a v prostoru Performance Space (v Sydney).