Bitsy Knox, Christophe de Rohan Chabot, Erik Niedling, Jura Shust, Pakui Hardware, Patrick Fabian Panetta, Paul Sochacki, Sarah Pichlkostner, Sarah Schönfeld

The journey through vibrant space begins upon awaking from the realm of sleep, from existence into presence. We reproduce and redesign ourselves, structure our surrounding, subduing everything and anything to our logic, obsessively looking for a way to escape. Is the moon still eligible as a modern utopia? So ask fictional characters Kuy and Kay, who manifest in sculptural settings of metal rods and lashing straps hovering in an ambivalent state of suspension.

A walk through a visual soundscape animated by out-dated screensaver technology and a extreme dystopian dark verse lamenting like a techno priest.

Like a shaman’s travel equipment (a coat of animal fur) the human projection into outer space enables encounters with other states of consciousness, entities, realities, and rules. Space and time seem to bend in the ever increasing stream of ideals until it enters the immaterial void of the subconscious.

Is a painterly portrait of our planet a portrait of humanity itself?
Applying personhood to all our things, be it animate or inanimate, gives them a face to look into as if it was a mirror to ourselves. Yet, looking beyond our ever optimizable self-image we must realize that we are still searching for mythical comfort. Material and matter liquified into objects. Molybdomancy (“lead pouring”) may tell your fortune. Though t resulting shape is not so much a prediction of an individual future but of a collective one, or of many possible futures and their continuous replication and variation. Shiny metallic-glazed ceramics combine archaic, earthly technique with skillfully bent neon pushing fragility to its extreme. Precious ritualistic objects, with any known purpose somewhere lost along the way.

Totemic poles of shattered glass, a protective helmet and an egg in its holder seem to mystify and complicate our state of being as such. The eggs exposed to a otherwise harsh universe. Its fragility subsumed and exposed. A film still taken from Fellini's Casanova literally connects Polansky Gallery in Prague to EXILE in Berlin, where the first part of the group exhibition unfolds, unlocking elysian beaches, fictional mountain resorts, material traces in gravity, cyborg-ian travel cases, translucent one-eyed creatures, ritual replicas and a pinch of quantum mysticism.

Everyone who has thought about parallel universes will know that it is hard to figure out which one of them is ‘real’. The denominators of what we call ‘reality’ have become blurred, a new flexibility of 'truth' rules even over the galaxy we currently reside in. The ‘fake-news’ of the day is poking holes in the sensitive skin of our very own filter-bubbles and within the blink of an eye your day can vault you into the ‘upside-down’. Maybe it is time to travel. Where could we go from here?

‘Introspection’ is the new long distance journey, as we slide through the endless feed of information and images that busy algorithms have chosen for our fingers to scroll through: A gentle touch, a ‘reaction’ of sorts – like staring into the abyss of binary code.
The afterimage of a world seen from outer space, the alienation of the self and ‘the other’ in a dense habitat we share with the digital creatures of our own making. Looking at the remainders of the world we produce and consume, light years filled with the human trace of artificial goods, it is time to enter the void.

The inscription of a seminal painting by the French artist Paul Gauguin reads “Where Do We Come From? What Are We? Where Are We Going?” (P. Gauguin / 1897), a question still unaccounted for as of today. A promise has been made, and for the longest time it remains unfulfilled.

Dead End Galaxies je výstavou, která se koná souběžně ve dvou různých městech spojených časovým tunelem.
Výstava Dead End Galaxies v pražské galerii POLANSKY
Umělci: Bitsy Knox, Christophe de Rohan Chabot, Erik Niedling, Jura Shust, Pakui Hardware, Patrick Fabian Panetta, Paul Sochacki, Sarah Pichlkostner, Sarah Schönfeld.
Výstava Dead End Galaxies v berlínské galerii EXILE
Umělci: Angelika Loderer, Bitsy Knox, Christophe de Rohan Chabot, Core.Pan, Hanny Oldendorf, Nicholas Riis, Phillip Mueller, Real Madrid, Studio Furthermore.
Kurátory výstavy jsou Marlies Wirth, kurátorka pro oblast digitální kultury a designu z Muzea užitného umění ve Vídni, a Christian Siekmeier z galerie EXILE

Cesta pulzujícím prostorem začíná po návratu z říše spánku, ze samotného bytí do přítomnosti. Znovu utváříme sami sebe, formujeme své okolí, podrobujeme vše naší logice a neúnavně hledáme cestu ven.
Můžeme ještě stále pokládat Měsíc za moderní utopii? To je otázka, kterou si kladou fiktivní postavy Kuy a Kay v sochařské kompozici z kovových prutů a uvazovacích popruhů vznášejících se v nejistém stavu napětí.
Procházka vizuální zvukovou krajinou využívá zastaralou technologii spořiče obrazovky a extrémně dystopické, temné verše znějící jako bědování techno-kazatele.
Podobně jako šamanská pomůcka pro cestování v čase (plášť ze zvířecí kožešiny), umožňuje lidská představivost promítnutá na okoní realitu setkání s jinými stavy vědomí, jinými pravidly, objekty a bytostmi. Prostor a čas jako by se ohýbaly v neustále rostoucím proudu vysněných ideálů, dokud nedosáhnou bodu, kdy vstoupí do neuchopitelné prázdnoty podvědomí.
Je malířský portrét naší planety zároveň portrétem naší lidskosti?
Personifikací všeho, ať už oživlých věcí nebo neživých forem, dáváme těmto věcem tvář, ve které se vidíme jako v zrcadle. Podíváme-li se za tento idealizovaný obraz nás samotných, musí nám dojít, že neustále hledáme vysněné pohodlí.
Materiály a látky přetavené v předměty. Lití olova nám umožní nahlédnout do budoucnosti. Nicméně výsledný tvar není ani tak předpovědí budoucnosti jednotlivce, jako spíše předpovědí budoucnosti týkající se nás všech. Je to předpověď mnoha různých budoucností a jejich nepřetržitého množení a variací.
Lesklá pokovená keramika kombinuje archaickou, pozemskou techniku s dovedně ohýbaným neonem, který posouvá křehkost do naprosté krajnosti. Cenné rituální předměty pro rozličné účely poztrácené po cestě.
Sloupy roztříštěného skla podobající se totemům, ochranná helma a vejce v držáku - to vše vede ke zmatení našeho vnímání jako takového. Vejce je vystaveno nehostinnému vesmíru. Křehkost je zároveň chráněna i odkryta.
Snímek z Felliniho filmu Casanova doslova propojuje dvě galerie - Polansky v Praze a EXILE v Berlíně. V Berlíně, kde se odehrává první část této skupinové výstavy, se nám odkrývají rajské pláže, fiktivní horské rezorty, viditelné stopy v zemské tíži, kybernetická cestovní zavazadla, průsvitná jednooká stvoření, rituální kopie a špetka kvantové mystiky.

Každý, kdo někdy přemýšlel o paralelních vesmírech, ví, jak obtížné je určit, který z vnich je ten skutečný. Ukazatelé toho, čemu říkáme „skutečnost“, jsou čím dál více nejasné. Nová flexibilita pravdy vládne také v galaxii, kterou v současné době obýváme. „Fake news“ narušují citlivý plášť sociálních bublin, náš den se může v pouhém okamžiku zhroutit a obrátit vzhůru nohama.
Možná je čas vydat se na cestu. Kam bychom se odsud mohli dostat?
Introspekce je novou mezigalaktickou výpravou. Kloužeme po nekonečném proudu informací a obrazů, které našim prstům vybírají nepřetržitě pracující algoritmy: Jemný dotyk, reakce svého druhu - jako pohled do propasti binárního kódu.

Přetrvávající dojem z našeho světa viděného z dalekého vesmíru, odcizení vlastního já a „toho druhého“ na hustě obydlené planetě, o kterou se dělíme s digitálními tvory naší vlastní výroby. Díváme se na zbytky světa, který produkujeme a konzumujeme, světelné roky naplňují lidské stopy po umělém zboží. Je čas vejít do prázdna.
Nápis na obraze francouzského malíře Paula Gauguina z roku 1897, klade dosud nezodpovězené otázky: „Odkud přicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme?“ Byl učiněn slib, který zůstává velmi dlouho nenaplněn.