Barbora Fastrová

October 28th, 2016

There is dust everywhere. No matter how often I vacuum the floor, the dust keeps settling again onto every surface. It lands on my eyelashes, absorbs into my skin, and sticks to the back of my throat.

November 4th, 2016

In a nightmare last night, six men stood hovering near me in an unremarkable room. They didn’t notice me, but they were unzipping their jeans and one by one comparing themselves to each other. Their penises were detachable, smooth accessories. Everything was plastic or silicone. Some were violet, baby pink, gently ribbed, or shaped like friendly animals – rabbits with elongated ears. Some vibrated, some came with remote controls. I crawled out of the room and found myself in a cornfield, still unnoticed by anyone. Moments later I couldn’t remember how things used to be.

November 5th, 2016.

I had another nightmare. I was wandering the halls of an empty house, searching for the source of an incessant squeaking animal sound that echoed throughout. I walked towards a worn and damp looking cardboard box that was shoved up against a wall. I peered into the box – it contained an assortment of grey and black cables and old power cords. I groped around and tried to untangle the cords to find the shrieking newborn creatures – I wanted them to stop. I stuck my hands further down into the wiry mess, which started to writhe and wrap around my fingers. The black cords finally parted a bit, and a squirming, coiled ball of pink sticky shrieking baby mice rose to the surface of the mass. Their cries were now deafening. The mice were coiled around each other, because they had transformed into fleshy cords themselves – like tiny, flapping, salivating tongues, all knotted up, no heads or tails. They quickly descended into their box-nest again, unraveling and spreading themselves out to join the other materials, and then the noise stopped.

November 10th, 2016

Sometimes I receive Facebook messages from strangers who want to get to know me. They ask me how I am, and where I live.

November 11th, 2016

I woke up coughing and choking on thick white plaster. It filled my throat and mouth and ears and I had to scoop it out, handful by frantic handful until I could breathe again, finally falling back asleep.

Barbora Fastrová's (b. 1988, lives and works in Prague) processual work often acts as a translation from story to object. The stories she tells touch on current world affairs, but only through her personal experiences of friendship, love or attachment to a place. She graduated from the Studio of Photography at The Academy of Arts, Architecture and Design in 2015.
Her most recent solo exhibitions include Brother (exhibiting under the name LFW with Johana Pošová) at Syntax, Lisbon (2016), and In my country… in Galerie Fotograf, Prague (2015). She has recently participated in group exhibitions in Casa 18, Quito (2016), GfZK, Leipzig (2015) and The National Gallery in Prague (2015).

28. října 2016

Prach je úplně všude. Je jedno, jak často vysávám podlahu, prachu neubývá a usazuje se na každé dostupné ploše. Snáší se na řasy mých očí, proniká skrz mou kůži a usazuje se mi v hrdle.

4. listopadu 2016

Ve snu, noční můře včerejší noci, jsem se ocitla v jakési nezajímavé místnosti. Nade mnou postávala šestice mužů. Nevěnovali mi však žádnou pozornost. Namísto toho si jeden po druhém rozepínali poklopce svých kalhot a vzájemně se porovnávali. Jejich penisy měly podobu odepínacího, hladce vypadajícího příslušenství. Vše bylo vyrobeno z plastu nebo silikonu. Některé byly fialové, jiné v barvě tělové, s jemným vroubkováním nebo ve tvaru přátelsky vyhlížejících zvířátek – králíčků s protáhlýma ušima. Některé vibrovaly, jiné měly dokonce dálková ovládání. Vyplížila jsem se ven z místnosti a ocitla se v kukuřičném poli, stále nikým nepovšimnuta. Chvíli na to už jsem si nedokázala vzpomenout, jak bývaly věci dříve.

5. listopadu 2016

Měla jsem další noční můru. Procházela jsem sály prázdného domu ve snaze najít zdroj pisklavého zvířecího zvuku, který se nesl domem a odrážel ozvěnou ve všech jeho koutech. Došla jsem až k omšelé, vlhce vypadající lepenkové krabici pohozené u stěny. Nahlédla jsem dovnitř – byla v ní změť šedých a černých kabelů a starých napájecích šňůr. Začala jsem rukama šátrat uvnitř této změti ve snaze rozmotat propletené kabely a nalézt kvičící novorozená stvoření – chtěla jsem, aby přestala pištět. Sunula jsem ruce hlouběji do spleti kabelů, které se náhle začaly zmítat a omotávat kolem mých prstů. Nakonec se černé kabely poněkud rozestoupily a na povrch vyhřezla svíjející se, propletená, růžová, kvičící, ulepená koule myších miminek. Jejich pištění se stalo ohlušujícím. Myši byly vzájemně propleteny. Proměnily se totiž v kabely barvy masa. Vypadaly jako maličké, třepotající se, slintající jazyky. Vše smotáno dohromady, žádná hlava ani ocásek. Pak rychle klesly zpět do svého hnízda v krabici. Rozmotaly se a rozvinuly. Staly se součástí ostatního materiálu v krabici a hluk náhle utichl.

10. listopadu 2016

Občas dostávám přes Facebook zprávy od cizích lidí. Chtějí se se mnou seznámit. Ptají se, jak se mám a kde bydlím.

11. listopadu 2016

Vzbudila jsem se kašlem. Dávila jsem se hustou, bílou sádrou. Měla jsem jí v krku, puse uších. Musela jsem jí vyhrabávat ven. Zběsile, hrst po hrsti, až dokud jsem nemohla začít dýchat – a pak konečně zase usnula.

Barbora Fastrová (nar. 1988, žije a pracuje v Praze) se ve své tvorbě věnuje přeměně příběhů na objekty. Příběhy, které vypráví se často dotýkají světových událostí, ale pouze skrze její osobní zážitky a vztahy k lidem a místům. V roce 2015 absolvovala v Ateliéru Fotografie na Vysoké škole umělecko průmyslové v Praze.
Mezi její nedávné výstavy například patří Brother (ve spolupráci s Johanou Pošovou pod uměleckou skupinou LFW) v galerii Syntax v Lisabonu, In my country... V galerii Fotograf V Praze (2015). Nebo skupinové projekty v casa 18, v Quitu (2016), GfZK, V Lipsku (2015) nebo V Národní galerii v Praze (2015).