Øleg&Kaśka

Man was created of the Earth, and lives by virtue of the Aire; for there is in the Aire a secret food of life, which in the night we call dew; and in the day rarified water, whose invisible, congealed spirit is better than the whole Earth. (Michał Sędziwój)

Although the letter O and the number 8 are just arbitrary symbols for oxygen, they represent a graceful symbolic harmony between nature and human thought. We perceive both the closed circle and the horizontal eight as symbols of eternal cycle and wholeness, whether it be inhalation and exhalation, burning or photosynthesis, growth or decay. This life-giving substance – the "food of life" – was described as a component of air by the Polish scholar Michał Sędziwój in his text Novum Lumen Chymicum (1604). His pioneering findings on the chemical origin of oxygen served more than a century later to identify this essential element. And it is no surprise that Sędziwój was staying at the Prague court of Rudolf II at the time, which was (and still is) often mentioned in connection with alchemical explorations.

Øleg&Kaśka borrow the idea of "food of life" for their macabre exhibition at the Polansky Gallery, in which they take a playful approach to the dynamics of human life. Against the backdrop of a warm, brown-red banquet hall, they present their paintings and authorially adjusted drawings, as well as papier mâché busts. Unlike the linear principle of memento mori, which encourages reflection on the transience and finitude of earthly joys, Øleg&Kaśka reflect more on the cyclical nature of all living things in the concept of eternal return by Romanian philosopher Mircea Eliade. His distinction between profane time and sacred time points to the role of myth. Myth is not just a story of the past, but an active way in which individuals or societies organize their relationship to the present. Myth allows us to reconnect with sacred time through archetypal events and free ourselves from the anxiety of the irreversibility of the passing of time. The gradual awakening (similar to the burial of winter or New Year's celebrations) is reflected in the exhibition not only in the choice of themes, but also in their formal handling.

The Food of Life triptych deliberately resembles a restored Italian fresco. The artists achieve this effect by first sewing together different parts of the canvas, then layering acrylic, watercolor, pastels, and sand gesso, and finally removing these layers with sandpaper. Similar to the restoration of wall paintings, we find places on Øleg&Kaśka's canvas that disappear and reappear, almost as if they were breathing pores or permeable fabric emphasizing the tension between history and memory and their possible manipulation. From the soil loosened by the remains of all that was, there emerges not a funeral disorder but a hermetic pool of knowledge that the soil was, is, and will be one of the sources of life. Contrary to custom, the authors thus place the end right at the beginning.

The authors refer to traditional paradigms – the position of human beings above nature, the idea of linear development, and the hierarchical structure of society – in their other works as well. The diptych The Dew of Night depicts a hunting scene. The azure sky, saturated with the "food of life," is replaced by a murmuring omen, which makes itself known through the spears of rays that descend from it and, already in their transformed form, spill the blood from the squire's torso with well-aimed blows. The theme of court life and its political intrigues is further developed through sculptures of heads, inspired by the so-called Wawel Heads (circa 1535) by Sebastian Tauerbach, which, although silent, still gaze down from the coffered ceiling on the events in the Throne Room of the Royal Castle in Krakow. Whether they were allegories or astrological symbols, they can be considered portraits of representatives of various classes and social groups, whose significance the artists shift from the role of powerless witnesses to that of direct participants in events, now with their gaze raised. The third canvas in the exhibition, Chess Player, an allusion to Albert Pictor's medieval painting Death Playing Chess (1480), connects the immortal and his bones with chess games, whose design is also reflected in the artist's frames of the drawings. All of this comes together here in a clear message – a reminder of events and structural struggles that are repeated regardless of the passage of time and experience gained.

The return of the dead is a common theme in works of art. In his magical realist novel One Hundred Years of Solitude, Gabriel García Márquez refers to memory and the cyclical nature of individual destinies, as does Nobel Prize winner Olga Tokarczuk. For Tokarczuk, however, this leads to something else – a sensitivity to connections (from her speech The Tender Narrator, delivered in 2019 when she received the aforementioned award). It is a type of storytelling and perception of the world that is more than just a causal chain of events. For her, this tenderness is a call for a new type of narrator who does not divide the whole into separate parts, but seeks connections through new structures and myths. In her later essay, she concretizes this idea under the term Ognosia – a process that attempts to organize objects, situations, and phenomena into a higher, interdependent meaning. Linear stories or mental models are no longer sufficient to capture the complexity of the contemporary world; it is necessary to take into account the multi-organism network of relationships between all living and non-living things, even if these connections are not yet known to us, in contrast to the traditional model of the isolated "man-narrator-ruler." Instead of a third-person narrator, we find a panoptic narrator whose mode is pluralistic and expansive. Øleg&Kaśka adopt this perspective when, through their works, they freely flow through time, space, reality, and imagination, reminding us of the mutual permeability between the world around us and the human being itself. They allow us to breathe in the purest essences of the "food of life," which saturates the air just as Ognosia saturates the environment they have created.

Eva Slabá

_
Øleg&Kaśka have been working together since summer 2018. Both artists graduated with master's degrees from the University of Fine Arts in Poznań (Poland) in 2020. Their intermedia work, which combines painting, drawing, sculpture, and occasionally video, is strongly influenced by alchemical poetics, layering of symbols and meanings, and a pluralistic narrative style connecting the past, present, and future. Their work draws on fantasy, mythology, history, and folklore, often finding inspiration in the Middle Ages and early modern times. Humor and playfulness play an important role in their work, through which they reflect on contemporary social and generational questions. Øleg&Kaśka has exhibited at the Suprainfinit Gallery in Bucharest, the Zachęta National Gallery of Art in Warsaw, the Museum of Modern Art in Warsaw (MoMA), the SKALA Gallery in Poznań, the Gdańsk City Gallery, the Berlínskej Model and Prám spaces in Prague, the Spread Museum in Entrevaux, the Sonneundsolche Gallery in Düsseldorf, and other venues.

Člověk byl stvořen ze země a žije díky vzduchu, neboť ve vzduchu se nachází posvátná potrava života, kterou v noci nazýváme rosou a ve dne zředěnou vodou, jejíž neviditelný, sražený duch je lepší než celá země. (Michał Sędziwój)

Přestože písmeno O i číslo 8 jsou jen náhodné znaky pro označení kyslíku, působí jako ladná symbolická shoda mezi přírodou a lidským uvažováním. Uzavřený kruh i ležatou osmičku totiž vnímáme jako symboly věčného koloběhu a celistvosti, ať už se jedná o nádech a výdech, spalování či fotosyntézu, růst a nebo rozklad. Tuto životadárnou látku – „potravu života“ – popsal jako součást vzduchu polský učenec Michał Sędziwój ve svém textu Novum Lumen Chymicum (1604). Jeho průkopnické poznatky o chemickém prapůvodu kyslíku sloužily pro více než o století později k identifikování tohoto zásadního prvku. A není žádným překvapením, že Sędziwój touto dobou pobýval na pražském dvoře Rudolfa II, toliko skloňovaným ve spojení s alchymistickým bádáním.

Øleg&Kaśka si ideu „potravy života“ vypůjčují pro svou makabrózní výstavu v Polansky Gallery, ve které přistupují s hravostí k dynamice lidského života. Na pozadí teplem prosycené hnědočervené hodovní síně představují jak své malby a autorsky adjustované kresby, tak také papier mâché busty. Narozdíl od vyznění lineárního principu memento mori, jenž podněcuje k zamyšlení nad pomíjivostí a konečností pozemských radostí, se Øleg&Kaśka zamýšlejí spíše nad cykličností všeho živého v pojetí věčného návratu rumunského filosofa Mircea Eliady. Jeho rozlišení na profánní čas a posvátný čas poukazuje na úlohu mýtu. Ten není jen příběhem minulosti, ale aktivním způsobem, jak jedinec či společnost uspořádává svůj vztah k přítomnému stavu. Mýtus umožňuje obnovit spojení s posvátným časem skrze archetypální události a osvobodit se od úzkosti z nezvratnosti právě plynoucího času. Postupné procitání (ostatně obdobně jako při pohřbívání zimy či novoročních slavnostech) se ve výstavě ukazuje nejen v samotné volbě námětů, ale i v jejich formálním uchopení.

Triptych Food of Life záměrně připomíná renovovanou italskou fresku. Tohoto efektu autoři dosahují nejprve sešitím různých částí plátna, poté vrstvením akrylu, akvarelu, pastelek a pískového gessa a nakonec odstraňováním těchto nanesených vrstev pomocí brusného papíru. Podobně jako je tomu u obnovy nástěnných maleb, i na plátně Ølega&Kaśky nacházíme místa, která mizí a zase se objevují, téměř jako by byly dýchajícími póry či prodyšnou tkaninou zdůrazňující napětí mezi historií a pamětí a jejich možnou manipulací. Z půdy nakypřené ostatky všeho, co bylo, vystupuje nikoli pohřebný nelad, ale hermetický zdroj poznání, že půda byla, je a bude jedním ze zdrojů života. Proti zvyklosti je tak autory konec položen hned na začátek.

Na tradiční paradigmata – postavení člověka nad přírodou, myšlenku lineárního vývoje a hierarchické uspořádání společnosti – naráží autoři i u svých dalších děl. Diptych The Dew of Night vyjevuje loveckou scénu. Blankytné nebe nahltané „potravou života“ je nahrazeno murmurovou předzvěstí, která se nechává znát oštěpy paprsků, jež se z něj snášejí a prolévájí již ve své proměněné formě dobře mířených ran krev z trupu panoše. Tématika dvorního života a jeho politických intrik je dále rozpracována skrze sochy hlav, jejichž inspiračním zdrojem jsou tzv. Wawelské hlavy (circa 1535) Sebastiana Tauerbacha, jež sice němě, ale do dnešního dne přítomně shlížejí z kazetového stropu na dění v Trůnním sálu Královského hradu v Krakově. Ať už se jednalo o alegorie nebo astrologické symboly, lze je považovat za portréty zástupců různých stavů a sociálních skupin, jejichž význam umělci posouvají – z role bezmocných svědků do role aktérů přímého dění, navíc nyní se vzpřímenými pohledy. Třetí plátno ve výstavě, Chess Player, aluze na středověkou malbu Alberta Pictora Smrt hrající šachy (1480), propojuje umrlce a jeho hnáty se šachovými partiemi, jejichž podoba se promítá i do autorsky pojatých rámů kreseb. To vše se zde pak společně ukazuje v jasném sdělení – upomíná na děje a strukturní boje, jež jsou opakovány bez ohledu na uplynulý čas a nabyté zkušenosti.

Návraty mrtvých jsou v uměleckých dílech častým námětem. Gabriel García Márquez tím ve svém magickorealistickém románu Sto roků samoty poukazuje právě na paměť a cykličnost osudů jednotlivců, rovněž jako nositelka Nobelovy ceny za literaturu Olga Tokarczuk. Pro Tokarczuk jmenované ústí ale ještě v něco jiného – v citlivost pro spojitosti (z řeči Něžný vypravěč, kterou pronesla v roce 2019 při přijímání zmíněné ceny). Jedná se o typ vyprávění a vnímání světa, jež je více než jen kauzálním řetězením událostí. Ona něžnost je pro ní voláním po novém typu vypravěče, jenž nerozštěpuje celek na oddělené části, nýbrž hledá propojenost skrze nové struktury a také zmiňovaný mýtus. Ve své pozdější eseji tuto myšlenku konkretizuje pod pojmem Ognosia – proces, který se snaží uspořádat objekty, situace a jevy do vyššího, vzájemně závislého významu. Lineární příběhy či mentální modely už totiž nestačí zachytit současný svět v jeho složitosti, je třeba brát na vědomí multi‑organismovou síť vztahů mezi vším živým i neživým, a to v kontrastu k tradičnímu modelu osamoceného „člověka-vypravěče-panovníka“. Namísto vypravěče ve třetí osobě tak nacházíme panoptického vypravěče, jehož způsob je pluralitní a rozprostřený. Øleg&Kaśka tuto perspektivu adoptují, když skrze svá díla volně prostupují časem, prostorem, realitou a imaginací a upomínají na vzájemnou propustnost mezi světem okolo a člověkem samotným. Dávají nám tak nadechnout nejčistších silic „potravy života“, jež prostupuje vzduchem stejně jako Ognosia jimi budovaným prostředím.

Eva Slabá

_
Øleg&Kaśka společně pracují od léta 2018. Oba autoři absolvovali magisterské studium na Univerzitě výtvarných umění v Poznani (Polsko) v roce 2020. V jejich intermediální tvorbě, která propojuje malbu, kresbu, sochařství a příležitostně také video, se výrazně uplatňuje alchymistická poetika, vrstvení symbolů a významů a pluralitní způsob vyprávění spojující minulost, přítomnost i budoucnost. Ve své práci se opírají o fantazii, mytologii, historii i folklór; inspiračně často sahají ke středověku a ranému novověku. Významnou roli v jejich tvorbě hraje humor a hravost, skrze něž reflektují současné sociální a generační otázky. Øleg&Kaśka vystavovali mimo jiné v Suprainfinit Gallery v Bukurešti, Zachęta National Gallery of Art ve Varšavě, Muzeu moderního umění ve Varšavě (MoMA), SKALA Gallery v Poznani, Gdansk City Gallery, v pražských prostorách Berlínskej Model a Prám, ve Spread Museum v Entrevaux, v galerii Sonneundsolche v Düsseldorfu a na dalších místech.