Stanislav Zábrodský

Rule of Thumb by Stanislav Zábrodský (*1996), stages an archaeology of the future. The exhibition reflects on time and materiality in the Anthropocene while probing the hybridities of nature and technology. Its title invokes the colloquial “rule of thumb”—a rough, pragmatic measure set against the precision of scientific calculation. How, then, do we measure time, materiality, and technology? How do we order and comprehend processes that exceed our grasp? Rules of thumb are fragile, prone to error. Likewise, the belief that geological or technological processes might ever be controlled or fully known remains a persistent illusion.

As Jane Bennett has argued in Vibrant Matter, materials possess a vitality of their own. Zábrodský’s practice underscores how this liveliness unsettles the human-centred narrative, situating matter as an active force in shaping human pasts and futures. Working primarily with composite materials, he employs them as synthetic simulations of geological processes unfolding across vast timescales. Rather than suggesting a linear passage between past and future, the pieces stage multiple temporalities at once. The fossil-like imprints that emerge are not natural, non-human relics but traces of human activity: remnants of the industrial revolution, technological products, and cultural artefacts. Here, Zábrodský’s oeuvre resonates with Jussi Parikka’s notion of a “geology of media” and with Ewa Domanska’s call for a “speculative archaeology”: his works imagine the conditions under which today’s residues will be unearthed, showing how technological matter becomes stratified into the geological record of the future.

The installation within the exhibition unfolds as a suspended system of pseudo-pulleys and reliefs, tracing the afterlives of landscapes and machines that persist as echoes within digital archives and sedimentary matter. What emerges is a latent interconnectedness: an infrastructure of movement suspended between two points. Within the pulley system, hardened flows of resin appear frozen in place: forms of continuous memory embedded in the evolving material culture of technology. Much like the famous “Pitch Drop” experiment at the University of Queensland, in which a single drop of tar takes years to fall, these resin traces evoke temporalities that far exceed human perception. They mirror historical technical drawings, preserving the memory of an industrial imagination, of a mechanism undecided in its function or purpose. The pulleys themselves, shaped like hourglasses, form a dual-functioning mechanism: a rotating tin axis carries sedimentary production imprints. At the same time, its pine counterweight introduces a biological temporality into the structure. Together they constitute a latent configuration: an open system in which the components only become active in relation to one another.

Alongside the central installation, the gallery space is framed by a series of concrete reliefs from the series Whim Flips Over (2025): a triptych (240 × 110 cm) on one end, a quadriptych (160 × 120 cm) on the other, and two additional panels (90 × 60 cm) placed along the side walls. In the wall reliefs, the artist turns from systems of movement to surfaces of inscription. Cast in concrete and resin, their fractured surfaces accumulate traces of vanished landscapes, industrial imprints, and digital afterimages, materialising the very tension between natural and technological strata. Jussi Parikka, in his Geology of Media, reminds us that the earth not only records natural sediments but also technological matter: rare minerals extracted for circuits, residues of industrial production, and, inevitably, electronic waste that will harden into fossils of tomorrow.

Rather than offering closure, Zábrodský, within Rule of Thumb, stages an encounter with matter in transition. Resin, concrete, and tin appear as provisional fossils, suspended between presence and disappearance. They point towards a time when the remains of our culture will no longer belong to us but to the earth itself: an archive not of memory, but of endurance. The works unfold less as monuments than as speculative artefacts. Here, time does not advance linearly but fractures, layering the industrial with the biological, the technological with the geological, and like Ewa Domanska suggests in The Return to Things: “Human interpretations of reality are not to be understood in terms of textual and linguistic structures only, but also as mediated by artefacts.”

Výstava Rule of Thumb Stanislava Zábrodského (*1996) je realizací archeologie budoucnosti. Expozice přemítá nad časem a materiálností v antropocénu a sonduje možnosti křížení přírody a technologie. Její název je odvozen od anglického idiomu “rule of thumb” - odhad od oka, hrubý, pragmatický způsob měření, který je zde konfrontován s přesností vědeckých výpočtů. Jak bychom vlastně měli měřit čas, materiálnost, technologii? Jak bychom měli uspořádat a rozumět procesům, které překračují meze našeho chápání? Měření podle nepsaných pravidel, od oka, jsou choulostivá, náchylná k chybám. Rovněž přesvědčení, že by kdykoliv v budoucnosti bylo možné ovládat či plně poznat geologické či technologické procesy zůstává stále přetrvávající iluzí.
Jak ve své knize Vibrant Matter předkládá Jane Bennet, materiály mají svou vlastní vitalitu. Umělecká praxe Zábrodského podtrhuje, jak tato energičnost narušuje narativ, jenž vychází z člověka jakožto středobodu, a namísto toho hmotu vsazuje do role aktivní síly tvarující lidské minulosti i budoucnosti. Autor primárně pracuje s kompozitními materiály, které používá jako syntetické simulace geologických procesů rozvíjejících se v rámci nesmírně dlouhých časových úseků. Jeho díla nenaznačují lineární plynutí času mezi minulostí a budoucností, namísto toho předkládají mnohočetné časové úseky zároveň. Vzniklé, zkameněliny připomínající otisky nejsou přirozeného původu, nejedná se o relikty zanechané člověkem nedotčenou přírodou, nýbrž o stopy lidské aktivity: zbytky průmyslové revoluce, technologické produkty a kulturní artefakty. Tvorba Zábrodského rezonuje s představou Jussiho Parrika o “geologii médií” i apelem Ewy Domańské po “spekulativní archeologii”: jeho práce jsou představou podmínek, za kterých budou dnešní rezidua jednou vykopána ze země, poukazují na způsoby, jakými vznikají geologické vrstvy technologických matérií, aby se staly součástí stratigrafie budoucnosti.
Instalace výstavy je rozprostřena v podobě závěsného systému „pseudo“ kladek a reliéfů, zaznamenávající posmrtný život krajin a strojů, které přetrvávají jako ozvěny v digitálních archivech a sedimentární hmotě. Vzniká tak latentní propojenost: infrastruktura pohybu zavěšená mezi dvěma body. V soustavě kladek se vynořují ztuhlé toky pryskyřice působící jakoby zamrzlé na místě: formy kontinuální paměti zapuštěné do vyvíjející se materiální kultury technologie. Podobně jako známý experiment “Pitch Drop” (“Kapka bitumenu”) na univerzitě v australském Queenslandu, v rámci kterého odkapává z trychtýře tér, přičemž trvá několik let než spadne jedna kapka, evokují tyto stopy pryskyřice časové úseky, které zdaleka přesahují lidské vnímání. Odráží se v nich historické technické nákresy, které uchovávají paměť průmyslové představivosti, mechanismů, jejichž funkce či účel zůstávají dosud neznámé. Samotné kladky ve tvaru přesýpacích hodin vytvářejí dvoj funkční mechanismus: na jedné straně rotující plechová osa nese otisky sedimentárního původu. Zároveň však její protiváha z borovice do struktury vnáší biologickou časovost. Společně tvoří latentní konfiguraci: otevřený systém, jehož součástky se stávají aktivní pouze ve vztahu k sobě navzájem.
Vedle ústřední instalace je prostor galerie orámován sérií betonových reliéfů ze série Whim Flips Over (2025): na jednom konci se nachází triptych (240x110cm) a na druhém tetraptych (160x120cm), další dva panely (90x60cm) jsou umístěny podél zdí. U nástěnných panelů se autor obrací od systémů pohybu k záznamovým plochám. V roztříštěných plochách reliéfů odlitých z betonu a pryskyřice se hromadí stopy zmizelých krajin, průmyslové obtisky a dozvuky digitálních obrazců, které zhmotňují napětí, které existuje právě mezi přírodními a technologickými vrstvami. Ve své práci Geology of Media nám Jussi Parikka přípomíná, že Země nejen uchovává přírodní sedimenty, ale také technologický materiál: vzácné kovy získávané pro použití v obvodech, residua průmyslové výroby a nevyhnutelně také elektronický odpad, který zkamení a stane se fosiliemi zítřka.
Výstava Rule of Thumb nenabízí jakýsi závěr, Zábrodský namísto toho přináší setkání s hmotou ve fází přeměny. Pryskyřice, beton a cín se zde objevují jako provizorní fosilie, vznášející se mezí přítomností a zmizením. Poukazují na dobu, kdy zbytky naší kultury již nebudou vlastnictvím naším, ale samotné Země: je to archiv nikoli paměti, nýbrž vytrvalosti. Spíše než monumenty se vystavená díla jeví jako spekulativní artefakty. Místo lineární posloupnosti se zde čas tříští, průmyslové se vrství s biologickým, technologické s geologickým, a jak naznačuje Ewa Domańska v eseji The Return To Things (Návrat k věcem): “Lidské interpretace skutečnosti nelze chápat pouze z hlediska textových a lingvistických struktur, ale také prostřednictvím artefaktů.”