• Exhibitions
  • Artists
  • News
  • Fairs
  • Books
  • Contact
  • Thomas Helbig

    The Presentation

    23.3.2016–14.5.2016 Prague Curated by Cora Waschke
    • Text

    EN

    The Book of Genesis describes the origin of the world as a spectacle. Light shines in the darkness of the void, and along with it and through this light the things of life appear. In this materialisation - whether of some divine will or an artistic idea - is what has always presented itself to human beings as an insoluble contradiction: the representation of the spiritual by means of things. In the visual arts, this contradiction has been encountered in various ways: in the form of mimesis, in other words to likewise create a world by means of perfect imitatio – a prime example in painting being the tale in which Parrhasius outdid Zeuxis, his rival in painting, with a deceptively realistically painting of a curtain – or by contrast, to represent the spiritual through abstraction and concretion. In a present in which things dissolve in the concretion of pixels and abstraction of binary codes in order to visualise perfect spatial simulations, the issue of the spiritual for art has by no means been rendered obsolete, on the contrary, it has been intensified instead.

    In Thomas Helbig’s current work, the issue of representation turns out to be an issue of presentation. The spectacle of presentation emerges in his spray-paintings on velvet. On textiles that are used in theatres as in churches, effects of light and shadow both accentuate and negate - as sprayed illusions and interplay of the textile with real light - the boundary between the space of the image and that of the observer. Bundles and points of light call to mind the lens flares that in photographs reference the material and apparative origin of representation. They are like spotlights on the closed curtain in theatres and cinemas that denote the act of presentation prior to the spectacle itself. In Helbig’s works, the absence of things manifests by means of negative forms in a misty cloud of spray. The object placed on the pictorial ground is removed after the spraying. The vanished object is rendered visible in its absence, not in its representation; a strategy that is the opposite of mimetic painting. The observer’s own imagination replaces the empty space of the immaterial impression. The things that Helbig has caused to vanish are sacred and profane pieces (of jewellery), in other words, things that can have an ideal value above and beyond their materiality. This ideal value is often generated by the reflectivity of these objects, since it is light that has the ability to symbolise the divine in and through the things of this world.

    Whereas Helbig’s paintings reference a transcendental immateriality as well as the disappearance of things in the now, his sculpture appears as a deformation of figures, replete with materiality. Like a magnet, it seems to draw the objects of the vanished world of things from the vacuum of images and to drive them into collision with each other until they rupture. This stream of destruction is endless, because the stream of reproduction from which these kitsch and knick-knack objects originate also never stops. The assembly-line has been brought to a stand-still in the static sculpture. The fragments constitute a collaged homunculus, on whose totality an unfamiliar, alien aura adheres.

    DE

    Die Entstehung der Welt ist in der Genesis als ein Schauspiel beschrieben. In der Dunkelheit des Nichts erstrahlt das Licht und mit ihm und durch dieses Licht erscheinen die Dinge des Lebens. In dieser Dingwerdung, sei es die eines göttlichen Willens oder einer künstlerischen Idee, steckt das, was sich als unauflösbarer Widerspruch dem Menschen seit jeher darstellt: die Repräsentation des Geistigen durch die Dinge. In der bildenden Kunst wurde dem auf verschiedene Wege begegnet: in Form der Mimesis, also durch perfekte Imitatio gleichfalls eine Welt zu schaffen – Paradebeispiel der Malerei ist die Erzählung, in der Parrhasius seinen Malerkonkurrenten Zeuxis mit einem täuschend echt gemalten Vorhang ausstach – oder im Gegenteil, durch Abstraktion und Konkretion das Geistige darzustellen. In einer Gegenwart, in der sich die Dinge in die Konkretion von Pixeln und Abstraktion von Binärcodes auflösen, um perfekte räumliche Simulationen zu visualisieren, hat sich die Frage nach dem Geistigen für die Kunst keineswegs überholt, sie hat sich eher noch verschärft.

    In Thomas Helbigs aktuellem Werk wird die Frage der Repräsentation zur Frage der Präsentation. In seinen Sprühbildern auf Samt zeichnet sich das Schauspiel der Präsentation selbst ab. Auf Textilien, die in Theatern wie in Kirchen verwendet werden, betonen und negieren Licht- und Schatteneffekte als gesprühte Illusionen und als Zusammenspiel des Textils mit dem realen Licht die Grenze zwischen Bild- und Betrachterraum. Lichtbündel und Lichtpunkte erinnern an die Blendenflecke, die in Fotografien auf den materiellen und apparativen Ursprung der Repräsentation verweisen. Sie sind wie Spots auf dem geschlossenen Vorhang in Theatern und Kinos, die den Akt des Präsentierens vor dem Spektakel anzeigen. Die Abwesenheit der Dinge manifestiert sich in Helbigs Arbeiten durch Negativformen im Sprühnebel. Der auf dem Bildgrund liegende Gegenstand wird nach dem Besprühen wieder entfernt. Sichtbar wird das Verschwundene in seiner Abwesenheit, nicht in seiner Repräsentation; eine der mimetischen Malerei gegenläufige Strategie. An die Leerstelle des immateriellen Abdrucks tritt die eigene Vorstellungskraft. Die Dinge, die Helbig verschwinden lässt, sind sakrale und profane (Schmuck-)Stücke, also Dinge, die über ihre Materialität hinaus einen ideellen Wert enthalten können. Dieser generiert sich nicht selten durch deren Reflexionsfähigkeit. Denn es ist das Licht, welches das Göttliche im Hier und Jetzt symbolisiert.

    Verweisen Helbigs Bilder auf eine jenseitige Immaterialität wie auf das Verschwinden der Dinge im Jetzt, erscheint die Plastik als materiesatte Figurendeformation. Wie ein Magnet scheint sie aus dem Vakuum der Bilder die Gegenstände der verschwundenen Dingwelt anzuziehen und zur Kollision zu bringen, bis sie zerbersten. Dieser Zerstörungsstrom ist unendlich, weil auch der Reproduktionsstrom, aus der diese Kitsch- und Dekofiguren stammen, niemals abreißt. In der statischen Plastik ist das Fließband angehalten. Die Fragmente bilden einen collagierten Homunkulus, dessen Ganzheit eine fremdartige Aura anhaftet.

    CZ

    V knize Genesis je stvoření světa popsáno jako divadelní hra. V temné nicotě se rozzáří světlo a to pak ozáří živé předměty. V tomto zhmotnění, ať už skrze boží vůli nebo uměleckou ideu, tkví neřešitelný rozpor, kterému čelí lidé odedávna: reprezentace duchovní podstaty pomocí předmětů. Ve výtvarném umění se s ním setkáváme v nejrůznějších formách: ve stvoření světa jako mimesis, tedy jako dokonalého napodobení – skvělým příkladem v malířství je příběh, jak Parrhasius vyšachuje svého protivníka Zeuxise zdánlivě opravdovým, ve skutečnosti ale namalovaným závěsem – nebo naopak v zobrazování duchovna abstrakcí a konkretizací. V současnosti, kdy se předměty rozplývají konkretizací do pixelů a abstrakcí do kódů 0 a 1, aby se tím docílilo dokonalé simulace prostoru, není otázka duchovna v umění rozhodně překonaná, spíše se ještě vyostřila.

    V současném díle Thomase Helbiga se stává otázka reprezentace otázkou prezentace. V jeho obrazech sprejovaných na samet se odehrává přímo divadelní představení o prezentaci. Na látkách, používaných v divadlech i v kostelích, zdůrazňují a negují světelné a stínové efekty, díky vysprejované iluzi a vzájemnému pohrávání látky se skutečným světlem, hranici mezi prostorem obrazu a prostorem pozorovatele. Svazky světelných paprsků a světelné body připomínají lesknoucí se plochy, které na fotografiích odkazují na materiál a přístroj použitý při vzniku reprezentace. Jsou jako ukázky na zatažené oponě v divadle nebo v kině, jež ukazují akt prezentování před samotným představením. Nepřítomnost předmětů se v Helbigových pracích projevuje v negativu, obklopeném sprejovou mlhou. Předmět, položený na obraz, se po přestříkání opět odstraní. Odstraněný předmět se zjeví díky své nepřítomnosti, nikoliv své reprezentaci – je to strategie protichůdná k mimetické malbě. Na prázdné místo nemateriálního otisku nyní přichází vlastní představivost. Předměty, které nechává Helbig zmizet, jsou povahy sakrální i profánní (šperky), jsou to tedy předměty, které mohou kromě své materiálnosti obsahovat i ideovou hodnotu. Ta nezřídka vzniká schopností reflexe. Boží podstata tady a teď je přece symbolizovaná světlem, světlo dokáže reprezentovat v tomto světě něco z onoho světa.

    Zatímco Helbigovy obrazy odkazují na nemateriálnost onoho světa tím, že nechávají zmizet předměty tady a teď, jeví se plastika jako figurativní deformace nabitá materií. Zdá se, jako by přitahovala objekty zmizelého předmětného světa z vakua obrazů jako magnet, způsobuje kolizi, až se rozskočí. Ničivý proud je nekonečný, protože nikdy neustane ani reprodukční proud, z nějž tyto kýčovité a dekorativní postavy pocházejí. Statická plastika v sobě obsáhne běžící pás. Fragmenty tvoří homunkula z koláže, jehož celek vyzařuje nezvyklou auru.