Matyáš Maláč

Fire is the ultra-living element. It is intuitive and universal. It lives in our heart. It lives in the sky. [...] Among all phenomena, it is really the only one to which the opposing values of good and evil can be so definitively attributed. It shines in Paradise. It burns in Hell. It is cookery and it is apocalypse [...]. It is well-being and respect. It is a tutelary and terrible divinity, both good and bad. It can contradict itself; thus, it is one of the principles of universal explanation.
– Gaston Bachelard: Psychoanalysis of Fire, 1938

Everything that gives ornament, form, and splendor to the city.

– Louis Turquet de Mayerne: La Monarchie aristodémocratique, 1611, described by Michel Foucault as one of the first utopian proposals for social surveillance.

One of the allegories carved on the library walls by Francesco Pianta in the Scuola di San Rocco, which significantly influenced Matyáš Maláč during his last visit to Venice, portrays the Distinction between Good and Evil. A human figure emerging from the wooden mass turns its back to us—a relatively frequent occurrence in Maláč’s own paintings. This turned-away posture evokes uncertainty: What face does the figure conceal? Does it hide good intent, or is it a trickster?
The exhibition expands upon many themes from Maláč’s earlier works. We step into the heart of a robust reality permeated by the surveilling gaze of digitized biopower and its tools for disciplining the body and mind: from literal prison towers and camera lenses to the deceptively innocent ideal of a normalizing suburb adorning a children's carpet. The experience of this reality is deeply chaotic and embodied. Yet here, we encounter a newfound clarity, as though amidst a geyser of images, we find a moment to fill our lungs.
One of the most striking motifs is a burning circle—a symbol of transformation in many cultures and religions. Yet succumbing to one-sided metaphors is perilous. Fire burns both skin and memories. Fire engulfs both forests and cities. Fire lightly grazes bodies as they leap through the circus hoop. It is no wonder the burning circle meets with an ant mill, a spiral of ants who, having lost the scent trail of their colony, follow one another in an endless circle until all perish from exhaustion. And if a dandelion, often overlooked as a mere weed, symbolizes hope and adaptability, what happens when it burns?
The exhibition is rife with symbols and references, though they do not necessarily carry fixed meanings or await decoding—their content shifts along with movements of today’s techno-biological infrastructures. Particularly symptomatic is the motif of the wooden library—a traditional “container” of knowledge, which evolves through spacetime into unexpected forms, reflecting mutations of words and images in an algorithmically driven culture that reshapes the architecture of “our” cognition, perception, and emotion. The boundary between fact and fiction has long ceased to be merely an optical illusion (as Donna Haraway once wrote), becoming instead a lived experience of entirely new levels of mystification. The postmodern mirroring of surfaces has gained unprecedented depth in the cycle of “deepfaked” images. These transformations should not cause paralysis; rather, they reveal the newfound dimensional plasticity of the library-infrastructure of knowledge, which, with its immutable straight angles, has intentionally confused us until now.
What, then, is the individual artist’s role in a world of unstable images, where pain shared on social media seems just as (un)believable as Impression, Sunrise over New York Harbor? A sunrise over the city is the subject of thousands of paintings and photographs, as well as the final illumination of Splendor Solis—one of the oldest alchemical manuscripts describing spiritual and material transformation. According to this esoteric tradition, the dawn of the red sun is the culmination of this process, with the sun and the city possibly interpreted as symbols of unity, merging heaven and earth, masculine and feminine, nature and culture.
Today, "nothing is as it seems" has become the truest of truisms. What, then, constitutes a genuinely “authentic” expression or at least an experience free from media distortion? The exhibition deliberately reverses this inquiry, if only by its formal bridging of painting styles from smooth realism to moments of intuitive bodily expression. The difference between "real" and "artificial," stylized and unfiltered, is rendered moot—after all, even the artificial ruins of Romanticism evoked genuine emotions. We are not here to uncover one "true" face. Like in Pianta’s allegory, it is a face deeply submerged in the substance of the whole, far beyond distinction. And only as such, it preserves its dance of potentials—a unity of seemingly opposing sides which always exceeds the sum of its parts.

Noemi Purkrábková

–

Matyáš Maláč (b. in 1997) studied at the Secondary School of Art and Design in Prague and later at the Academy of Fine Arts in Prague (Painting Studio II, led by Vladimír Skrepl). He completed residencies with Justin Fitzpatrick at the Visiting Artist Studio at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague, and at the Iceland University of the Arts in Reykjavík.

Maláč became a prominent and distinctive figure on the Czech art scene even before his studies at the Academy of Fine Arts in Prague, with work that reflected his interest in exploring the possibilities of contemporary pictorial abstraction. Already in high school, he was deeply influenced both by his training in classical painting techniques and his experiences with graffiti – he belongs to a new generation of artists emerging from an art scene shaped by urban graffiti culture. In recent years, Maláč has focused on questions of free will and the search for definitions of individuality within digital, political, environmental, and post-humanist contexts. In his work, the formal aspects are always subordinate to conceptual and thematic concerns, making the interpretation of his pieces complex and open-ended.

Maláč has presented his work in several solo exhibitions, including: Love Your Data: The Life of Paranormie, Karpuchina Gallery (2021); Viewpoint Vomiters (with Olbram Pavlíček), City Surfer (2022); Synthetic Spells (with Aleš Zapletal), POP-UP Gallery AVU (2023–2024). His work has also been featured in numerous group exhibitions in the Czech Republic and abroad, including at MeetFactory, Karlin Studios, Holešovická šachta, Berlinskej model, as well as the Brno House of Arts, the C. Rockefeller Center for the Contemporary Arts in Dresden, Clubclub Gallery in Vienna, and No Moon in New York.

Fire is the ultra-Iiving element. It is intuitive and it is universal. It lives in our heart.
It lives in the sky. [...] Among all phenomena, it is really the only one to which there can be so definitely attributed the opposing values of good and evil. It shines in Paradise. It burns in Hell. It is cookery and it is apocalypse […]. It is well-being and it is respect. It is a tutelary and a terrible divinity, both good and bad. It can contradict itself; thus it is one of the principles of universal explanation.
– Gaston Bachelard: Psychoanalysis of Fire, 1938

Everything that gives ornament, form, and splendor to the city.
– Louis Turquet de Mayerne: La Monarchie aristodémocratique, 1611, dle Michela Foucaulta jeden z prvních utopických návrhů společenského dohledu

Jedna z alegorií na stěně vyřezávaných knihoven Francesca Pianty ve Scuola di San Rocco, které Matyáše Maláče při poslední návštěvě Benátek zásadně ovlivnily, ztvárňuje Rozlišení mezi dobrem a zlem. Lidská postava vyrůstající z dřevěného masivu je k nám otočená zády – relativně častý případ figur na Maláčových malbách. Takové odvrácení vzbuzuje nejistotu: Jakou tvář postava skrývá? Je za ní dobrý úmysl, nebo z ní čiší klam?

Výstava rozvíjí mnohá témata Maláčovy dosavadní tvorby. Vstupujeme doprostřed bující reality prošpikované dohledem digitalizované biomoci a jejích nástrojů disciplinace těla a mysli, od doslovné vězeňské věže přes čočky kamer až po zdánlivě nevinný ideál městečka na dětském koberci. Zkušenost této reality je opět hluboce chaotická i tělesná. Nacházíme tu však jakousi novou jasnost: Jako bychom v gejzíru obrazů získali moment k nádechu.

Jedním z nejvýraznějších motivů je hořící kruh – symbol transformace v řadě kultur a náboženství. Propadat jednostranným metaforám je však zrádné. Oheň pálí kůži i vzpomínky. Oheň zachvacuje města a lesy. Oheň letmo olizuje těla při skoku cirkusovou obručí. Hořící kruh se tu ostatně prolíná s takzvanou spirálou smrti, v níž mravenci, kteří ztratili pachovou stopu zbytku kolonie následují jeden druhého v nekonečném kruhu, dokud všichni nezemřou vyčerpáním. A jestliže pampeliška, kterou často přehlížíme jako pouhý plevel, symbolizuje naději a schopnost adaptace – co se děje, když hoří?

Výstava je prodchnuta symboly a referencemi, nenesou však nutně ustálený význam a nečekají na rozklíčování – jejich obsah se mění spolu s pohyby biologicko-technologické infrastruktury dneška. Symptomatický je obzvlášť motiv dřevěné knihovny – tradiční „nádoby“ na vědění, která tu však prorůstá časoprostorem do nečekaných podob a odráží tak mutace slov a obrazů v náruči algoritmizované kultury, která v přímém přenosu mění architekturu „našeho“ myšlení, vidění i emočního prožívání. Hranice mezi faktem a fikcí už dávno není pouze optickou iluzí (jak kdysi napsala Donna Haraway), ale žitou zkušeností zcela nových rovin mystifikace, a postmoderní zrcadlení povrchů získalo v „deepfakovém“ koloběhu obrazů nebývalou hloubku. Tyto transformace nejsou důvodem k paralýze – spíše
nově objevenou dimenzí tvárnosti knihovny-infrastruktury vědění, která nás svými neměnnými, pravými úhly dosud záměrně mátla.

Jaká je tedy individuální role umělce ve světě nestabilních obrazů, kde se bolest sdílená na sociálních sítích jeví podobně (ne)uvěřitelně jako Imprese, východ slunce nad New Yorským zálivem? Východ slunce nad městem je námětem tisíců obrazů i fotografií a zároveň posledním výjevem Splendor Solis – jednoho z nejstarších alchymistických rukopisů popisujícího spirituální a materiálovou transformaci. Rudé slunce i město přitom podle některých výkladů symbolizují jediné já, splynutí nebe a země, mužského a ženského aspektu, přírody a kultury.

Že nic není, jak se zdá, je dnes nejpravdivějším z truismů. Co je tedy skutečně „autentické“ vyjádření, nebo alespoň zkušenost prostá mediálního zkreslení? Výstava takové tázání záměrně převrací už jen formálním rozkročením malby mezi ostrým realismem a volnějšími, tělesnými momenty. Rozdíl mezi „skutečným“ a „umělým“, stylizovaným a nezprostředkovaným se stává bezpředmětným – už umělé ruiny romantismu ostatně jitřily reálné emoce. Jedinou „pravou“ tvář zde neodhalíme. Podobně jako u Piantovy alegorie je zanořená hluboko do hmoty celku, daleko za hranicí rozlišení. A právě proto zůstává tancem potencialit – jednotou mnoha zdánlivě protilehlých pólů, která je vždy něčím víc než součtem svých částí.

Noemi Purkrábková

–

Matyáš Maláč (*1997) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a následně Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Malba II, Vladimír Skrepl). Absolvoval stáže u Justina Fitzpatricka ve Visiting Artist Studio na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a na Listaháskóli Íslands v Reykjavíku. Maláč se stal významným a dobře rozpoznatelným autorem na domácí umělecké scéně ještě před studiem na pražské AVU, kdy jeho tvorba reflektovala zájem o zkoumání možností současné obrazové abstrakce. Už na střední škole silně ovlivněn jak studiem klasických malířských technik, tak i zkušenostmi s graffiti – patří k nové generaci umělců, kteří vzešli z uměleckého prostředí inspirovaného městskou graffiti scénou. V posledních letech se Maláč zabývá otázkami svobody vůle a hledá definice individuality v digitálních, politických, environmentálních a post-humanistických kontextech. V jeho práci je formální stránka vždy podřízena námětovým a obsahovým východiskům, a čtení jeho děl tak není jednoznačné a snadno identifikovatelné.
Maláč se představil na několika samostatných výstavách, mj.: Love Your Data: The Life of Paranormie, Karpuchina Gallery, 2021; Viewpoint Vomiters (s Olbramem Pavlíčkem), City Surfer, 2022); Synthetic Spells (s Alešem Zapletalem) POP-UP Gallery AVU, 2023–2024. Jeho díla byla součástí několika skupinových výstav v České republice i v zahraničí, například v MeetFactory, Karlin Studios, Galerii Holešovická šachta, Berlinskej model Gallery a také v Domě umění Brno, C. Rockefeller Center for the Contemporary Arts v Drážďanech, Clubclub Gallery ve Vídni a No Moon v New Yorku.