Vladimír Houdek

Vladimír Houdek - The Roots

The primary roots of the work of Vladimír Houdek (b. 1984) are usually considered to reside in an awareness of the modernist context, and in its active continuation. These have certainly been the long-term hallmarks of his artistic language, which he has used to address the European art tradition, making it an integral part of one of its currents and developing it in his own singular way, while at the same time using it as a prism through which to react to his surroundings. This is only half the truth, however. No less important is another sphere – the content of his paintings – which (although it might seem implausible) lies primarily in Houdek’s personal mythology.
In his work, the objective thus meets the subjective and their interconnection engenders a new, combined quality whose potential consists of an internationally intelligible sign-language replete with specific references. Without exaggeration, from this viewpoint Houdek may also be perceived as a storyteller narrating concentrated visual stories about the formative influences in his life and the factors simultaneously shaping society.
Although Vladimír Houdek currently consistently expresses himself through a geometricizing abstraction that stems from formal reduction, to this day the universe of his artworks continues to be anchored in reality. For that matter, the series of work for which he received the 2010 Critics’ Award still makes frequent use of realistic shapes and forms, and at times he continues to use them in his collages. His compositions still include an ostensibly meaningless horizontal line – a low horizon –serving as a reminder of reality and repeatedly making an appearance in his paintings. In fact, it often acts as a springboard for the development of basic spatially generative relations, thus serving as a key reference for interpreting paintings that typically contain an explicit echo of landscape.
The other kind of reality present in his work is also specifically artistic. Besides influencing form as such, it also has an impact on his use of colour – this is because the characteristic yellow whose various shades appear in his paintings originally hails from an admiration of the work of Vincent van Gogh. At an intuitive level, it may also be reflected in the thick, impasto layers of paint accumulating on the edges of his painted boards. Both elements – landscape contextuality and the emotive effect of an iconic legend surrounding a painter – are an acknowledgement of a romantic accent to his work.
And then there are the actual visual designs of his paintings. Although he guides the drafts of his initial sketches towards a definitive formal outcome with an assurance almost befitting an engineer, the results are not merely pure, decontextualised, abstract constructs. On the contrary. Vladimír Houdek deliberately works with concrete models, whether they be old star charts or vaulting systems, in other words the paradigms of earthly civilisation, or general allusions to figuration and manifestations of humanity – these too are effectuated through the contrast between complex refinement and minor, but clearly evident manual “imperfections” such as various scuff marks, guiding notches and unfinished edges.
Vladimír Houdek’s paintings thus represent a universal platform encompassing the human being, the physical world and infinite cosmic space. They are an open sphere of symbols. Although it may throw us off balance, their nonliteral nature acts as an associational catalyst activating the imagination and potentially leading all the way into one’s own interior.

Radek Wohlmuth

Vladimír Houdek - The Roots

Obvykle se za hlavní kořeny práce Vladimíra Houdka (1984) pokládá vědomí modernistického kontextu a aktivní návaznost na něj. To je ovšem jenom polovina pravdy. Jedná se samozřejmě o jazyk, který ho dlouhodobě charakterizuje, vyslovuje se jím k evropské výtvarné tradici, včleňuje se do jednoho z jejích proudů, osobitě jej rozvíjí a přitom jeho optikou reaguje na věci kolem sebe. Neméně významná je ale také další sféra, totiž obsahová stránka jeho obrazů, která - ačkoli se to nemusí zdát, tkví především v Houdkově osobní mytologii.

Objektivní se tak v jeho případě střetává se subjektivním a tímto spojením vzniká nová kombinovaná kvalita, jejíž potenciál spočívá v mezinárodně srozumitelné znakové řeči naplněné konkrétními odkazy. Z tohoto pohledu je možné Vladimíra Houdka bez nadsázky vnímat také jako vypravěče koncentrovaných vizuálních příběhů o tom, co ho v životě formovalo a co zároveň modelovalo společnost.

Přestože se Vladimír Houdek v současnosti vyjadřuje důsledně prostřednictvím geometrizující abstrakce založené na tvarové redukci, univerzum jeho obrazů je i dnes ukotvené v realitě. Ostatně ještě soubor prací, za který v roce 2010 získal Cenu kritiky, realistické tvarosloví běžně využíval a průběžně s ním pracuje také ve svých kolážích. V jeho kompozicích realitu stále připomíná zdánlivě bezvýznamná vodorovná linka nízkého horizontu, která se opakovaně propisuje do jeho maleb. Právě od ní se totiž často odvíjejí základní prostorotvorné vztahy, takže slouží jako klíčová reference pro čtení obrazu, v němž je přiznaně obsažený ozvuk krajiny.

Druhým přítomným typem reality je opět specifická realita výtvarná. Kromě samotné formy má u Houdka vliv například i na barevnost, protože charakteristická žlutá, která se v různých odstínech na jeho obrazech objevuje, má původ v dávném obdivu k tvorbě Vincenta van Gogha. Odrážet jej konečně intuitivně mohou i vysoké pasty, které se vrství při okrajích jeho malovaných desek. Oba prvky - jak krajinná souvislost, tak emotivní účinek ikonické legendy o malíři přiznávají tvorbě Vladimíra Houdka kromě jiného i romantický akcent.

Pak jsou tu samotná vizuální schémata jeho maleb. Jakkoli rozkresy prvotních skic s až inženýrskou jistotou vede k definitivnímu tvarovému řešení, nejedná se pouze o ryzí - ode všech souvislostí oproštěné - abstraktní konstrukty. Naopak. Vladimír Houdek při tom vědomě pracuje s konkrétními předobrazy – ať už jsou to staré hvězdné mapy, klenební systémy, jinými slovy pozemská civilizační paradigmata, nebo obecné připomínky figurality a projevy lidství, které naplňuje i kontrast komplexní vycizelovanosti s drobnými, ale zřetelnými manuálními „nedostatky“ jako jsou nejrůznější oděrky, pomocné rytky a nezačištěné hrany.

Obrazy Vladimíra Houdka tak představují univerzální platformu zahrnující člověka, fyzický svět i nekonečný vesmírný prostor. Jsou otevřenou sférou symbolů. Jakkoli může jejich nedoslovnost znejisťovat, je právě ona asociačním katalyzátorem, aktivizujícím představivost, která může vést až do vlastního nitra.

Radek Wohlmuth