Bystrík Klčo, Masha Kovtun, Kaja Lahoda Juhl, Matyáš Maláč, Tamara Pauknerová, Tadeáš Podracký, Šimon Sýkora, Stanislav Zábrodský

This Is Not a Memoir

Memory is not a continuous, linear story. It is a series of disparate polyphonic fragments that overlap, disappear and re-emerge. Memory fails, distorts, and sometimes completely betrays. Personal identity is fundamentally shaped by this process - it is constantly changing, it is incomplete, and often borders on fiction. Why do we sometimes fail to remember certain events, places and objects? Social anthropologist Paul Connerton, best known for his work on social and bodily memory, links the concept of 'forgetting' to stability - he argues that modern society and its speed affects our ability to remember things. But he also says that through bodily practices, collective and individual memories are maintained, making the body central to personal and social identity.

The group exhibition This Is Not a Memoir explores the body not only as a physical object, but as an archive of memories and experiences. It reflects on what it can mean to try to "capture" a personal history, what the form of a memoir is and what its limits are. Memoir writers often play with their recollections to find a story that can be trusted, but what if what remains is only an idea of the self - an alter ego, a persona that is meant to be convincing above all else, and may not be entirely true? The title, inspired by a paradoxical statement, challenges the traditional notion of recording experience as a clear and true narrative that documents the past. Instead, it looks at memory and identity as something much more fragile, unstable and often unreliable, existing in the shadow of the intertwining of fact and fiction, both personal and collective.

The theory of embodied memory confirms the above. It shows that the body is itself a memoir, tangible and direct. It carries memories in a distinctive manner of walking, inherited and learned gestures, the ability to remember a password by typing it on a keyboard (even though one may not be able to pronounce it verbally), or in somatic experiences associated with (transgenerational) traumas. These often have their own distortions that suit social or family narratives. This memoir, however, has no clear structure or fixed form - it is a collage of disconnected experiences, intertwined with non-human bodies, natural cycles, technologies, and the climate and culture in which it takes place. The memoir here does not take place in isolation, but in relation to the things, places and beings that surround us - forming a web of our experiences. This shows that identity develops not only through the past, but also through the present and through relationships with other beings and things. The exploration of corporeality and memory is thus reflected in the exhibition in various forms - from the explicit depiction of the physical form of the human body to the more subtle perception of non-human forms as a means of transformation and surpassing human temporality.

What's missing from the story? What will never be captured? Is the memoir merely a fold of time, a melancholic effort to capture what has long since become the past? And what meaning does the body have when we consider what it remembers, what it expresses, and what it deliberately forgets? This Is Not a Memoir is about the fleeting nature of remembering, the limits of narrative, and the search for self in a time that is increasingly disintegrating.

This Is Not a Memoir

Paměť není souvislý, lineární příběh. Je to série nesourodých polyfonních fragmentů, které se vzájemně překrývají, mizí a zase objevují. Paměť selhává, deformuje, a někdy zcela zradí. Osobní identita je tímto procesem zásadně utvářena – neustále se mění, je neúplná a mnohdy se pohybuje na hranici fikce. Proč si někdy nedokážeme zapamatovat určité události, místa a předměty? Sociální antropolog Paul Connerton, známý především svou prací o sociální a tělesné paměti, spojuje koncept „zapomínání“ se stabilitou – tvrdí, že moderní společnost a její rychlost ovlivňuje naši schopnost pamatovat si věci. Rovněž však říká, že skrze tělesné praktiky se udržují kolektivní i individuální vzpomínky, což činí tělo centrálním bodem osobní i sociální identity.

Skupinová výstava This Is Not a Memoir zkoumá tělo nejen jako fyzický objekt, ale jako archiv vzpomínek a zkušeností. Reflektuje tak, co může znamenat snaha „zachytit“ osobní historii, jaká je podoba memoáru a jaké jsou jeho limity. Autoři pamětí si často hrají se svými vzpomínkami, aby našli příběh, kterému lze věřit, ale co když to, co zbývá, je pouze představa sebe sama – alter ego, persona, která má být především přesvědčivá, a možná už nemusí být tak úplně pravdivá? Název, inspirovaný paradoxním prohlášením, zpochybňuje tradiční pojetí zaznamenávání zkušeností jako jasného a pravdivého vyprávění, které dokumentuje minulost. Místo toho se dívá na paměť a identitu jako na něco mnohem křehčího, nestálého a často nespolehlivého existujícího ve stínu proplétání faktů a fikce, osobního i kolektivního.

Teorie ztělesněné paměti (embodied memory) výše uvedené potvrzuje. Ukazuje, že tělo je samo o sobě memoárem, hmatatelným a přímým. Nese vzpomínky v osobité chůzi, zděděných a naučených gestech, schopnosti zapamatovat si heslo psaním na klávesnici (i když ho člověk nemusí být schopen vyslovit slovně) nebo v somatických prožitcích spojenými s (transgeneračními) traumaty. Ty mají často své vlastní deformace, které vyhovují společenským či rodinným vyprávěním. Tento memoár však nemá jasnou strukturu ani pevnou formu – je to koláž nesouvislých zážitků, propletená s ne-lidskými těly, přírodními cykly, s technologiemi, s podnebím a kulturou, v nichž se odehrává. Memoár se zde neodehrává v izolaci, ale ve vztahu k věcem, místům a bytostem, které nás obklopují – vytvářejí síť našich prožitků. To ukazuje, že se identita rozvíjí nejen díky minulosti, ale také prostřednictvím přítomnosti a vztahů s jinými bytostmi a věcmi. Zkoumání tělesnosti a paměti se tak na výstavě odráží v různých podobách – od explicitního zachycení fyzické podoby lidského těla až po subtilnější vnímání ne-lidských forem jako prostředku transformace a nadlidské časovosti.

Co chybí ve vyprávění? Co nebude nikdy možné zachytit? Je memoár pouze záhybem času, melancholickou snahou zachytit to, co se již dávno proměnilo v minulost? A jaký význam má tělo, když se zamyslíme nad tím, co si pamatuje, co vyjadřuje a co záměrně zapomíná? This Is Not a Memoir je o prchavosti paměti, o limitech vyprávění a o hledání sebe sama v čase, který se stále více rozpadá.