Tillman Kaiser

V roce 1970 natočil Jean-Pierre Mellvile film s názvem Le Cercle Rouge (Rudý kruh, česky Osudový kruh). Snímek z gangsterského prostředí byl uvozen citátem od Rama Krišny: „Siddharta Gautama, řečený Buddha, vzal červenou křídu, nakreslil kruh a řekl: Když se muži, aniž to tuší, mají jednoho dne setkat, může se jim přihodit cokoliv, mohou jít různými cestami, onoho dne se však neodvratně sejdou v rudém kruhu.“ Kriminální film, ve kterém osudový kruh vede tři muže přímo do náruče smrti, získal díky citátu určitý mystický nádech. Úvodní výrok však Rama Krišna nikdy nepronesl. Melville si ho vymyslel, podobně jako svůj pseudonym. Na jednom z nových obrazů Tillmana Kaisera je v pravém horním rohu namalovaný červený kruh. Podobný rudý kruh byl ústředním motivem jeho poslední samostatné výstavy La voix des airs před dvěma lety ve Vídni. Obraz s červeným kruhem uprostřed měl víceznačný název Toll (2021) a byl vytvořený kombinací klasické malby a kyanotypie. S různými staršími fotografickými technikami pracuje Kaiser již několik let. Kromě tzv. modrotisku (kyanotypie), se na jeho obrazech často objevují černobílé fotogramy nejrůznějších nalezených objektů, soch nebo malířského gesta. Posledním protagonistou, který vrhl svůj inverzní stín na Kaiserova plátna, se stal uschlý mluvící keř.
V nepřístupných horách, vysoko v alpínské zóně, roste jen málo dřevnatých rostlin. Nevlídné podnebí a vysoká nadmořská výška vytvářejí charakteristický vzhled této krajiny. Ostré štíty pokrývá jen slabá vrstva bílého sněhu, silný vítr ho neustále snáší do údolí. Šedomodrý vzduch téměř splývá s jasně modrou oblohou a prostupují jím tenké záblesky načervenalého slunečního světla. Mračna, připomínající hustý dým, se povalují všude kolem a zakrývají výhled. V noci mraky ustoupí, vzduch se projasní a měsíc ozáří členitý reliéf okolní krajiny. V tu chvíli promlouvá keř ženským hlasem (přes den zní jako muž). Rostlinná společenství alpinské tundry jsou proslulá svou citlivostí. Na sebemenší změny v okolí ihned reagují. Když jsem na telefonu zapnul diktafon, nezřetelné hlasy rázem utichly. Byla hluboká noc a vítr unášel zvuky do dálky. Po okrajích svítícího displeje se začínala tvořit ledová krusta. Promrzlými prsty jsem se snažil seškrábat kousky ledu. Nešlo to, na skleněném krytu se rychle tvořily další krystalky zmrzlé vody. Drobné útvary se propojovaly do průsvitné sítě. Měsíční paprsky zalily krajinu slabým světlem. Z údolí začala stoupat mléčná mlha. Přestal jsem rozeznávat okolní předměty, obrysy se rozostřily. Probudil jsem se uprostřed velkého rudého kruhu. Pomalu svítalo. Pod bundou jsem nahmatal telefon, docházela baterka. Natáhl jsem ruku a vyfotil se. V pozadí byla vidět zasněžená pláň a rozmazaná červená linie. Když jsem na displeji pozoroval tvář, napadlo mě, že vypadá skoro jako já.